SVĚT OBRAZŮ

od Moniky Jaggi | srpen 2025

So Ham

Jsem to já.

„Je příliš těžké být prostě tím, kým jsme. Myslící mysl nemůže zůstat v klidu, když si v hlavě drží obraz, představivost nebo obrázek. Naše tělo a mysl se neustále mění s různými obrazy.“

úryvek z eseje Šrí Brahmanandy Sarasvatího „Svět obrazů“ ze dne 31. 1. 1986

Brzy v neděli ráno v červenci, když jsem seděl na verandě našeho domu v pohoří Catskill v New Yorku, zaplavila mou pozornost řada zvuků z lesa. Buňky v mém těle přijímají tuto směs spontánních projevů přírody, zatímco moje mysl občas přerušuje tok této vnímavosti svou potřebou připojit si ke zdroji každého zvuku obraz – sova, kolibřík, cvrček, veverka, cikáda, slavík a některé zvuky, ke kterým mysl nedokáže přiřadit zdroj ani obraz.

Znalosti a přímá zkušenost spolu soupeří, zatímco se jemně postrkuji zpět k bezprostřednosti orchestru a vyvíjející se symfonie. Nutkání poznávat něco skrze rámec mysli, spíše než se s tím setkat přímo, je těžko se zbavit.

Ke každé myšlence je přiřazen obraz. Každý obraz je doprovázen nejen myšlenkou, ale i fyzikální a chemickou reakcí v našem těle. Proto to svůdné lákadlo světa obrazů, které máme přímo na dosah ruky, kterými se živíme a které nás živí stále větší rychlostí a frekvencí – obrazy exotických destinací, obrazy války, obrazy míru, obrazy luxusu, obrazy jednoduchosti a tak dále.

Dokonce i naše kolektivní zkoumání pravdy o tom, kým jsme, je vedeno jemným obrazem nás samotných jako hledačů pravdy, obrazem meditace, obrazem meditujícího, obrazem meditujícího meditujícího, přičemž každý z nich posiluje dynamiku subjektu/objektu každé zkušenosti.

Mentální obraz newyorského metra mi pomáhá orientovat se v centru města, v centru města a v Brooklynu. Představa toho, jak slunce v různých denních hodinách svítí podél různých stran našeho domu, mi pomáhá plánovat, co kde na zahradě zasadit. Obrazy mohou poskytnout užitečné plány. Pokud ale nedokážeme obrazy odložit stranou, když je nepotřebujeme, pracují v naší mysli 24 hodin denně jako duchové a „celý náš život se stává imaginárním“. Spánek, kdy se mysl hemží obrazy, se nazývá snový spánek. Klidný spánek, hluboký spánek, je prostý obrazů a představ. Platí to i pro náš bdělý stav. Když vědomě odložíme obrazy, které nejsou relevantní pro daný okamžik, dáváme své mysli příležitost k odpočinku nebo oddechu. Pak jsme k dispozici pro prostor a jasnost, které nám odpočinek umožňuje.

Každých sedm let procházejí buňky fyzického těla významnou proměnou. Jak se blížím padesátce, obraz mě, jak jsem si myslel, když mi bylo 43 let, už neodpovídá tomu, jak vypadám teď. Obrazy jsou vázány v čase a prostoru, a proto nás i naši pozornost drží v kapsli času a prostoru. Mohla by se naše vnímavost ke změnám, které v sobě pozorujeme v průběhu času, rozšířit, kdyby mysl povolila sevření obrazu, který si o sobě uchováváme z doby před 20 lety nebo i více?

Ve své eseji „Svět obrazů“ nám Šrí Brahmananda Sarasvatí připomíná, že „princip ‚Já jsem‘ [to, čím jsme ve své podstatě] nemá žádnou formu, žádný vzor, žádný obraz, žádnou představu, žádné mužské ani ženské pohlaví, žádnou bílou, hnědou ani černou barvu, žádné mládí, žádné stáří.“ Dokud je naše vědomí zakořeněno v psychosomatickém stroji obrazů, odkládáme probuzení k prožívání sebe sama za hranicemi těla a mysli, za hranicemi času a prostoru, za hranicemi jazyka, za hranicemi obrazů, za hranicemi jména a formy.