PŘEKROČENÍ PROPASTÍ

od Maria Sousa Macedo | Červen, 2026 gopăla gopãla devaki-nandana gopāla – Krišna zpívá Dítě Krišna, syn Devaki, přítel krav.

Narodila jsem se a vyrůstala v zemi, kde je katolicismus hlavním náboženstvím, takže není divu, že jsem vyrůstala v takovém prostředí. Právě účastí na tradičním nedělním obřadu s rodinou se ve mně pěstoval pocit „víry“ a spojení s nějakým zdrojem božství. V určitém okamžiku mého dospělého života mě však otázky a pochybnosti vedly k tomu, abych se odklonila od jeho vlastních rituálů a tradic. Je zajímavé, že v posledních měsících mě moje 3,5letá dcera vehementně prosila, abych ji vzala do kostela. Přestože jsem neznala hlavní příčinu její ochoty, jako matka jsem její volání nemohla ignorovat, a tak jsem se zavázala najít nejvhodnější obřad pro rodiny a děti a nejprve se ho zúčastnit sama – abych se rozhodla, zda by byl pro mé dítě vhodný.

Tam jsem seděl v otevřeném hořkosladkém sedadle a balancoval mezi nepohodlím a pocitem známosti. Předkládané duchovní písmo však sdělovalo velmi známé a cenné učení. Popisovalo okamžik, kdy Ježíš a někteří z jeho apoštolů vystoupali na vysokou horu. Když dosáhli jejího vrcholu, zažili pocity opravdového štěstí, bezpodmínečné lásky a radosti. Aby se ponořili do tohoto blaženého stavu bytí, přirozeně tam, na vrcholu hory, chtěli zůstat, ale k jejich zklamání Ježíš žádá něco jiného. Má jasno v tom, co dělat dál: aniž by ztratili kontakt s tímto štěstím, láskou a radostí, museli by sestoupit z hory a přinést všechnu tu dobrotu ostatním. A navíc si pamatovat tuto vrozenou krásu v obyčejnosti každodenního života i v těžkých chvílích.

Kupodivu to byla přesně tatáž metafora, kterou jsem nedávno četl v jedné z knih Pemy Chödrön, v níž se zamýšlí nad významem skutečné spirituality a jejím možným mylným pojetím. Tibetský buddhista zpochybňuje vnímání cesty k osvícení duchovním praktikujícím (sādhaka). Člověk se může plně oddat své vlastní duchovní praxi – trávit jí denně hodiny a dokonce prožívat vyšší stavy bytí – ale pokud se to promítá do odloučení a stažení se od světa, žádné úsilí nehraje roli. Účinnost naší praxe se měří počtem rukou, které se dokážeme chytit, když se vydáváme na tu odvážnou cestu sestupu z hory. To je smysl být skutečně duchovní.

Existuje mnoho způsobů, jak hovořit o problémech našeho světa, ale tak či onak, všechny se týkají polarizace. Máme tendenci vytvářet narativy, které rozdělují a nesou v sobě pojmy „my“ a „oni“; „dobrý“ a „špatný“; „správný“ a „špatný“; „hodný“ a nehodný“. A v tomto uspořádání není mnoho prostoru pro toleranci, inkluzi, pro „držení se za ruce“. Některé z těchto narativů jsou enormně zvětšeny do kolektivních narativů namířených proti národům a/nebo určitým politickým, rasovým, náboženským a etnickým skupinám, které mají všechny stejný konec: násilí (hiṃsā). Učení jógy nás ujišťuje v následující věci: ať už individuálně nebo kolektivně, rozdělení s ostatními může existovat pouze tehdy, jsme-li odděleni od své vlastní bytosti. Pouze tehdy, když existuje pocit odpojení od naší vlastní celistvosti, existuje oddělenost. Nezapomeňte, že definici jógy nacházíme v první kapitole Patanjaliho Jóga súter (Samādhi-pāda): „yogaś citta-vṛtti-nirodhaḥ“, PYS I:2 / „Když se přestanete ztotožňovat se svými myšlenkami, kolísáním mysli, pak je tu jóga, totožnost se Sebstvím, což je Samadhi, štěstí, blaženost a extáze“ (komentář Sharon Gannon).

Jak můžeme vyléčit rozdělení v našem světě, aniž bychom pracovali na vrozeném rozdělení, které si v životě pěstujeme? Jak se s touto vnitřní odděleností vypořádat a vyléčit ji? Šrí Nisargadatta Mahárádž to krásně vyjádřil: „Mysl vytváří propast, srdce ji překračuje.“ Člověk se musí přesunout od myšlenek k pocitům, od mysli k srdci a vytvořit si větší vnitřní prostor pro lásku, péči a spojení.

Gopál je dětská podoba Krišny – „go“ znamená „kráva“ a „pala“ znamená „ochránce“. Je synem Dévakí, přítelkyně krav. Krišna znamená ten, kdo je všepřitažlivý, je bezpodmínečnou láskou a slovy Sharon Gannon: „Když recitujeme nebo zpíváme jméno Boha jako Gopála, naše srdce se otevírají a okouzlující mladý chlapec nás vede do říší nebeské rozkoše.“ Děti tohoto světa nás mohou účinně inspirovat k opětovnému spojení s našimi vlastními moudrými srdci a také k naší duchovní praxi. Náš svět nás žádá, abychom se probudili ke kolektivní sounáležitosti, a naštěstí je jóga cestou, která nám může pomoci transformovat utrpení, překonat rozdíly a překonat propast.