CHŮZE S BOŽSKÝM

od Magali Lehners | Červenec 2026 Óm namo bhagavate vāsudevaya

- Ekãdaśakşara Mantra Úcta k Pánu Vāsudevovi, Pánu Krišnovi, nejvyššímu božstvu, které odstraňuje utrpení a těší všechny. Zpíváním Óm namo bhagavate vāsudevāya používáme vibrační energii k poklonění se božskému nitru, ne nutně určité formě Boha, ale vyššímu Já. Vāsudeva je symbolem vnitřního vědomí přítomného v každé formě života. Naznačuje, že božské není mimo nás, ale vždy přítomné v každém a ve všem. Vāsudeva je jiné jméno pro Krišnu, reprezentovaného jako Nejvyšší Bytost, jako Bůh. V písmech je Krišna často popisován jako saccidānanda: pravda (sat), vědomí (cit), blaženost (ānanda). Vědomí nebo poznání zde znamená pamatovat si, kdo skutečně jsme v jádru naší bytosti, pochopit, že jsme součástí sdílené kosmické mysli, nikoli odděleni od Druhého. Jak píše Sharon Gannon: „Smyslem našich životů je vzpomenout si, kým skutečně jsme – vzpomenout si na naše věčné spojení s nejvyšším zdrojem – s Bohem. Toto vzpomínání se nazývá seberealizace, probuzení, osvícení nebo jóga.“ (Esej: „Smysl života“ v knize Eternity is Happening now, 1. svazek, str. 14).

Hledání smyslu života velmi často přichází v okamžiku, kdy se nám něco stane, kdy jsou naše životy otřeseny a my chceme pochopit, proč trpíme nebo proč se nám věci dějí. V konečném důsledku je to obsah všech jógových písem. Bhagavadgíta například začíná epickou scénou, kde Ardžuna (nižší Já) je v zoufalství, mohli bychom také říci v duševní krizi, a žádá Krišnu (Vyšší Já) o vedení. Tento vnitřní dialog o tom, kdo jsme, co bychom měli dělat a proč jsme tady, nám neustále probíhá. Často je to strach ze ztráty, co nám způsobuje utrpení. Odpovědi nakonec přicházejí, když si vzpomeneme, že v nás je něco neměnného, něco za hranicemi našeho těla a mysli, něco, co je popsáno jako bezpodmínečná láska – láska, která je očištěna od všech egoických potřeb a od potřeby být potřebná. Je to ústřední záře naší bytosti, to, co září z našeho jádra, našeho átmanu (věčného Já uvnitř). Výhodou nebo důsledkem plného vynesení bezpodmínečné lásky na povrch je, že soucit se stane naším přirozeným stavem a ublížení komukoli nebo čemukoli se stane nemožným. Byli bychom schopni vidět sami sebe ve všech bytostech a iluze oddělenosti by se rozplynula. Byli bychom schopni pěstovat śraddhu, hlubokou víru v život, důvěru v proces života.

Jak se můžeme tomuto stavu přiblížit a jak ho můžeme ztělesňovat a kultivovat v našem každodenním životě?

Bhagavadgíta navrhuje, abychom praktikovali především na třech různých úrovních: očišťování našich činů prostřednictvím karmajógy, očišťování našeho intelektu prostřednictvím džňánajógy a očišťování našich emocí prostřednictvím bhaktijógy.

Jednou z praktik Karma jógy, kterou Krišna Ardžunovi navrhuje, je obětovat každý čin jako službu božství: „Pamatuj na Mě ve všem, co děláš. Volej Mé jméno. Než cokoli sníš nebo vypiješ, obětuj to nejprve Mně. Učiň každý čin obětí Mně, pak budu přítomen ve tvém životě.“ (BG 9.27 – komentář Sharon Gannon) Když věnujeme každý čin vyššímu vědomí, zdánlivě všední úkony každodenního života, vaření, jídlo, chůze, se promění v příležitost k transformaci naší mysli.

Prostřednictvím Džňána jógy (jógy poznání) máme schopnost najít svou vlastní osobní cestu, v souladu s naší vrozenou přirozeností, talenty a postavením v životě, naší svadharmou. Neustálá praxe sebezkoumání nás přibližuje k pochopení našeho místa v kosmu, pochopení, které Gregor Maehle ve své knize o Bhakti: Jóga lásky popisuje takto: „Všichni jsme permutacemi jediného Božství, skrze které ztělesňuje svou neomezenou kreativitu.“ (str. 6) To znamená, že na jedné straně je Bůh stvořitelem všeho a na druhé straně potřebuje, aby se živé bytosti skrze ně nějakým způsobem projevily. Jedním z úkolů v našem životě je tedy objevit, jak by se božství mohlo projevit skrze nás. Nejen skrze naši svadharmu, ale i skrze náš postoj, který stojí za každým činem, který podnikneme.

Jednou z velkých součástí Bhakti jógy je Nāda, zvuk, vibrace. Džapa mantra (opakování manter) je jeden z přímých způsobů, jak ji praktikovat: opakování božských jmen v okamžicích rozptýlení, hněvu nebo smutku a jejich jemné obracení k lásce. Tato vibrační energie může vést k transformaci a uzdravení. Před několika lety jsme se s Alexandrou vydali na pouť do Vrindavanu, posvátného rodiště Krišny, s našimi drahými přáteli Petrosem Haffenrichterem a Visvambharem Shethem. Byli jsme zcela ponořeni do vibrační energie tím, že jsme každý den zpívali manter a navštěvovali svaté chrámy a posvátná místa. Když jsme se vrátili do Lucemburska, přátelé a rodina se nás na základě toho, jak jsme vypadali, ptali, jestli jsme byli na wellness retreatu. Prostě jsme zpívali, vibrační energie námi proudila. Transformace byla viditelná, záře nebo hluboká výživa zevnitř, kterou je těžké popsat, a přesto je zvenčí nějak zcela viditelná.

Můžeme hledat mnoho definic božství, ale vždy se setkáváme se stejnou výzvou: mysl ho nemůže plně uchopit, protože je těžké si představit beztvaré, všudypřítomné vědomí. Proto Patanjali v sútře 1.23. Īśvara-praṇidhānād vā (ईश्वरप्रणिधानाद्वा – Odevzdáním svého života a identity Bohu dosáhnete Boží identity) radí, abychom si zvolili svou vlastní podobu božství, takovou, se kterou můžeme mluvit, odevzdat se jí, kráčet vedle ní. Tímto způsobem božství není vnímáno jako vzdálená dokonalost, které máme dosáhnout, ale jako společník, který s námi kráčí našimi omezeními i radostmi. Jak nám připomíná Sharon Gannon: V životě máme dva úkoly – pamatovat na Boha a být laskaví k druhým – a jdou ruku v ruce.

Rád bych to zakončil krásným rčením: pták sedící na větvi se nikdy nebojí, že se zlomí, jeho důvěra není ve větvi, ale ve vlastních křídlech. Toto je srdce Bhakti: ne slepá víra, ale živá víra ve vlastní nejhlubší podstatu. Přesně to vyjadřuje mantra Oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Vāsudeva, božstvo, které odstraňuje utrpení a těší všechny, tak nečiní tím, že by život usnadňoval nebo zabezpečoval. Dělá to tím, že nám připomíná, z čeho jsme stvořeni. Utrpení se neuvolní, když nebezpečí pomine, ale když si vzpomeneme na božství v sobě. Zpívat tuto mantru znamená praktikovat tuto vzpomínku: znovu a znovu se klanět křídlům, která již máme.